Věřit v jeho jméno
Texty: J 1,10-18 + L 2,15-21 + Mt 2,1-12
Dnešní neděle 3.1. je nedělí mezi dvěma svátky: 1.1. Nový rok a pro protestantské církve Jména Ježíš a 6.1. svátek Tří králů – Epifanie. Na Nový rok jsme se neviděli, na Tři krále se také neuvidíme, tak jsme si řekla, že dnešní neděle bude 3 v jednom. Proto jsme dnes slyšeli 3 evangelní čtení- první z Nového roku, druhé tříkrálové a třetí bylo evangelium dnešní neděle.
Možná jste postřehli, že jsme z 1.kp Janova evangelia četli v krátké době již potřetí. Vzpomene si někdo, kdy byly ty ostatní dvě příležitosti? Byly to: třetí adventní neděle s důrazem na přicházející světlo a Boží hod s poselstvím o Slově, jež se stalo stalo tělem. Dnešní slovo zařadila církev možná jako přípravu na vstup do doby zjevení- „Spatřili jsme slávu jakou má od Otce jednorozený Syn“ nebo jako rekapitulace se zaměřením na praktické důsledky slyšeného. Otázka je: Je v tom veleduchovním slově něco, co by se mohlo prakticky týkat nás? Nějaká rada, jak na to všechno reagovat?
„ Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“
Přijmout a věřit v jeho jméno – to je docela konkrétní požadavek s konkrétním důsledkem – s možností stát se Božím dítětem.
Mohli bychom namítnout: Vždyť se říká, že jsme všichni Boží děti, tak proč k tomu dávat nějaké další podmínky.
Nejde o to, že by Bůh nebyl Otcem všech-všichni jsme vyšli z jeho stvořitelské ruky, ale ne všichni jsou jeho děti. Totiž ne všichni v něm vidí svého otce. Jako vše v Bibli, je to tu vzhůru nohama. Nejde o to, aby Bůh jako otec přijal své děti, ale aby děti přijali Boha jako Otce.
A podmínky této adopce naruby jsou: přijmout a věřit v jeho jméno. Nikoliv ve jméno samotného Boha, to pro nás zůstává tajemstvím. Ale ve jméno Slova, které se stalo tělem. A to již díky vánoční zvěsti pro nás není nadpozemské a tajemné. Jak jsme i dnes slyšeli“ Když uplynulo osm dní a nastal čas k jeho obřízce, dali mu jméno Ježíš, které dostal od anděla dříve, než jej matka počala.“
Jméno Ježíš nebylo nijak zvláštní, či výjimečné. Existovalo více lidí, kteří ho nosili. I dnes se ve španělsky mluvících zemích běžně dává. Známý je např. fotbalista Jesus Navas, nebo modní návrhář Jesus del Pozo. Ale pouze jeden jediný je ten, který není jen nositel jména, ale i jeho vykonavatel. Hebrejský význam tohoto jména totiž znamená Bůh je spása.
Je to božsky geniální- ten, kdo svým jménem zvěstuje, že Bůh je spása, je Spasitel sám. Věřit v jeho jméno znamená věřit v něj i ve zvěst, kterou jeho jméno nese.
V tom jménu je skryta ještě jedna krásná skutečnost: Bůh JE spása. Sloveso má přítomný čas. Ne jednou, možná bude, ale právě teď je! Většina lidí ten pojem spása vztahuje až k posmrtnému životu. Být spasen = až umřu půjdu do nebe. To je jistě velká útěcha, ale v boji s těmi každodenními starostmi mi to až zas tak moc nepomůže.
To, že se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi, vyjadřuje, že Ježíš nepřišel na svět jen pro naši nebeskou budoucnost, ale aby s námi byl i tady a teď. Věřit ve jméno Ježíš, znamená, věřit že Bůh je mojí spásou=záchranou i v těch mých každodenních starostech a bolestech. Věřit, že už tady a teď jsem jeho milované dítě, které má ve svých rukou. Věřit, že všemu ,co se děje v mém životě On dává smysl a cíl. A ano, věřit i tomu, že i když zemřu budu žít. To vše znamená jméno Ježíš. To vše znamená, že Bůh je moje spása.
Na začátku roku si všichni přejeme zdraví, štěstí a spokojenost. A to samozřejmě vám dnes přeji i já. Víme však, že i když se snažíme, ne vždy se tato přání splní. A proto vám k tomu ještě přeji něco, co se splnit dá.
Přeji vám, aby se tento rok jméno Ježíš, se vším tím, co v sobě nese a co znamená, stalo každodenní součástí vašich životů. Z té Boží strany už je to dávno zařízené, z té naší, jde jen o to přijmout a věřit. A to by se snad splnit dalo!