Texty: Ř 8,18-23, Ž 19, 1-8, J 7 ,37 – 39
Jak si představujete ráj?
Pomineme li přízemní představy místa, kde nemusím nic dělat a pečení holubi lítají přímo do úst.(to je spíše představa pekla- viz karanténa), či urbanistické představy zlatého města s živou vodou- většina lidí si představí jakousi rajskou zahradu plnou vůní, zeleně, života a harmonie.
Myslíte, že ještě někde takové místo existuje?
Možná ano, ale my ho nenajdeme. Protože v momentu, kdy do něj vstoupí lidská noha, přestává být rájem. I kdybychom šli s těmi nejlepšími úmysly- jsme stále synové a dcery Adamovy, porušené oním prvotním hříchem – svévolným narušením- vystoupením z Božího řádu. To je to naše prokletí- kamkoliv jdeme, tam tuto narušenost roznášíme. A v našich stopách pak kráčí chaos, nepokoj a smrt.
Takovým ukázkovým příkladem je osud Galapág- ostrova, kde skutečně panovala harmonie. Kde zvířata neměla žádné predátory, a přežili tam i takoví živočichové, kteří již jinde na zemi nebyli. Dokud tam nepřišel člověk! Tamní fauna, zvyklá na to že nemá nepřátele, se ani lidí nebála- a to ji stálo život. Dnes je tam již chráněná oblast, ale ona prvotní harmonie se už nikdy neobnoví.
Když apod. Pavel píše o sténajícím tvorstvu, které bylo vydáno marnosti, myslí to spíše v teologické rovině a nějaké konkrétní sténání tvorstva asi neměl na mysli. Každopádně my si dnes obraz sténajícího tvorstva, jež skrze člověka propadá marnosti – chaosu a smrti- nijak nemusíme představovat. Máme ho všude kolem (a kdybychom dnes absolvovali původně plánovanou bohoslužbu na zdevastovaném jinačovickém palouku – měli bychom ho přímo na očích).
Celá osmá kapitola listu Římanům je věnována povzbuzení v utrpení. A základem Pavlova povzbuzení je upření našeho pohledu do budoucnosti, na příchod Kristova království, k nové harmonii světa. Tam podle Pavla hledí s námi i celé tvorstvo. Je to jedno z mála míst v Bibli, kde ona propojenost stvoření s člověkem je tak jasně vyjádřená :Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě.
Čekání zní na prvý pohled trochu pasivně.
Ap. Pavel nás ovšem také ujišťuje, že skrze Ducha svatého jsme přijali Ducha synovství (Ř 8,15), v němž voláme: Abba, Otče!
Božími dětmi jsme tedy již nyní, tady a teď! I když zatím ještě ne v plné slávě.
A Duch svatý, jež děti spojuje s Otcem, rozhodně není pasivní činitel! On je ten, kdo uzdravuje, oživuje a pomáhá. A tuto moc propujčuje i nám.
Jako děti Adamovi jsme příčinou sténání tohoto světa, ale jako děti Boží jsme vybaveni k tomu přinášet spolutrpícímu stvoření pomoc a pokoj.
Jak konkrétně to máme dělat, záleží na svědomí a možnostech každého z nás. Budeme li otevření, Duch svatý nám ukáže, co a jak udělat.
Na ozdravnou cestu vstříc sténajícímu stvoření můžeme vyjít s touto modlitbou:
Modlitba za naši zemi
Všemohoucí Bože, jsi přítomen v celém vesmíru i v nejmenším z tvých tvorů.
Svou něhou objímáš vše, co je. Vylij na nás moc své lásky, abychom chránili život a krásu. Naplň nás pokojem, abychom žili jako bratři a sestry a nikomu neškodili.
Bože chudých, pomoz nám zachránit ty, kdo jsou dnes na zemi opuštění a zapomenutí a jsou tak vzácní v tvých očích. Vnes uzdravení do našich životů, abychom svět chránili a nekořistili z něho, abychom rozsévali krásu, ne znečištění a zničení. Dotkni se srdcí těch, kdo hledají jen zisk na úkor chudých a země. Nauč nás nalézat cenu každé věci, abychom byli naplněni úžasem a rozjímáním, abychom poznali, že jsme hluboce sjednoceni s každým tvorem, když putujeme k tvému nekonečnému světlu.
Děkujeme ti, že jsi s námi každý den. A prosíme tě, povzbuzuj nás v našem úsilí o spravedlnost, lásku a pokoj. Amen (Papež František)
